Pomáhat znamená žít 16

5. srpna 2015 v 8:00 | Janička |  5. povídka: Pomáhat znamená žít (dokončená)
Na pokraji...



Moje milé čtenářstvo,
šestnáctá kapitola bude depresivnější, ale bohužel se nedá nic jiného dělat. I takové okamžika a situace do života patří, nevyjímaje "naší" Klaine rodiny.

Doufám, že se Vám bude i přesto líbit.



Kapitola 16

Na pokraji...

Strach a nejistota měly vždy společné sídlo. Přebývaly společně v nemocnicích, tím si byl Kurt jistý. Líbilo se jim v tom děsivém sterilním prostředí plného páchnoucí desinfekce a mátově zelené barvy. Právě teď pociťoval oboje. Strachem o svého manžela se mu špatně dýchalo a nejistotou, na kterou byl za poslední půl rok zvyklí, se mu klepaly všechny svaly v těle. Blaine ležel někde kdesi v útrobách vyšetřoven a on musel čekat na chodbě. Studené, světlé, přesto ponuré. Nikdo si ho nevšímal. Nikdo ho neutěšoval. Potřeboval by to. Právě teď. I když zrovna před minutou poslal Lilly pro další kávu do automatu, jen proto, aby tady s ním neseděla a nekoukala na něj tak lítostivě. Možná ani nevěděl, co přesně chce. Každopádně, když se dívka vrátila zpět i s kávou a třemi cukry, bezduše si nápoj přebral a nechal se od ní obejmout.

"Taky mám strach, tati,"

"Vůbec nechápu, co to mělo být. Vždyť už mu poslední dobou bylo dobře. Vypadalo to nadějně a teď tohle."

"Jo, taky jsem si myslela, že je na tom líp. Ale to dopadne dobře, tati. Uvidíš."

Jakmile dokončila Lilly svou větu, volal je lékař, který Blaina přijímal. Mohli za ním na pokoj. Mohli ho vidět. Zatím Blaine spal, a tak ho jen nesměli vzbudit, aby mohl nerušeně odpočívat.

"Můžu s vámi mluvit, pane Anderson-Hummle?" zeptal se doktor, ještě než Kurt vstoupil do pokoje, ve kterém už uvnitř stála jeho dcera.

"Jistě. Jak je na tom, doktore?"

"Uvidíme ráno, jak se bude cítit. Vyšetřil jsem ho a vypadá to na akutní záchvat. Zatím děláme testy, abychom získali přesnější informace o příčině. Pravděpodobně v tom bude více faktorů. Teď je stabilizovaný. Během zítřka budeme vědět víc."

"Má nějaké bolesti?"

"Pravděpodobně ano, ale je pod silnými sedativy, takže může spát a odpočívat. Nemějte strach. A vy byste si měl také odpočinout. Raději jeďte domů. S Blainem se dobře znám, jakmile se vzbudí, zavolám vám a jistě budu vědět i více."

"Ale…"

"Neprotestujte, nebo budu Blainovi žalovat," mrknul na Kurta sympatický mladý lékař.

Kurt byl rád, že se poměry v nemocnici změnily. Dneska by tam mohl jeho manžel také pracovat a být tam spokojený. Jenže teď právě ležel napojený na všech možných přístrojích a jen oddechoval ze spánku.

Lilly s Kurtem strávili u Blaina jen nezbytnou dobu a pak raději odešli. Pro Kurta to nebylo lehké, ale musel jít domů. Musel se vyspat, i když byl přesvědčený, že to nedokáže. A také musel zavolat Benovi a Sofii.

Sotva Blaine otevřel oči, musel zaostřit zrakem, aby poznal, kdo se nad ním sklání. Ken Tuchkovny. Mladý nadějný lékař, který za svou poměrně krátkou praxi dokázal nemálo zázraků, a stal se tak primářem na oddělení. Všichni kolegové si ho nesmírně vážili a Blaine měl to štěstí, že s Ken s jeho klinikou velmi ochotně začal spolupracovat. Až po neuvěřitelných deseti letech, kdy byl zavedeným a respektovaným lékařem, vyšlo najevo, že je gay. Nikdy to neskrýval, ale ani nedával na obdiv, a proto se na to přišlo až tak pozdě. Ještě tehdy několik lékařů z nemocnice odešlo, kvůli tomu zjištění, ale Ken měl nenapodobitelnou sílu osobnosti, pro kterou ho nešlo nemít rád. Vybudoval na oddělení to, co si před mnoha lety Blaine myslel, že nebude činit žádné problémy. Při pohledu, který byl prozatím velmi zastřený, na mladého lékaře píchlo Blaina u srdce. Dokázal to, co on sám ne. Všichni ho respektovali takového, jaký byl, jen díky tomu, že neutekl z boje. Blaine už sváděl svůj pravděpodobně poslední boj a věděl, že ani tentokrát nebude tím vítězem. Pravou rukou, kde měl napíchnutou kanylu, si protřel oči.

"Buď v klidu, Blaine," přikázal mu důrazně Ken a položil jeho zápěstí zpět vedle zuboženého těla ukrývajícího se pod nemocničním andělíčkem.

"Skoro se bojím podívat. Já nemám nohy, Kene?" zaskřípal ztěžka svým ospalým hlasem.

"Neboj, máš nohy. Jen je necítíš. Dáváme ti dost silná sedativa."

"Hele, co to bylo za záchvat, sakra?"

"Jako doktor by ses vůbec neměl divit. Vždyť to, co jsi posledních několik týdnů prováděl, je vyložené šílenství. Zahráváš si
Blaine, a to zatraceně dost," řekl rozhořčeně Ken.

Nechtěl kárat svého kolegu, natož Blaina, kterého si vždycky velmi vážil a velmi rád s ním spolupracoval na těžkých případech. Byl pro něj vzorem. Ovšem teď byl jen prázdnou schránkou jakéhosi kousku života, který se snažil zoufale zachránit pro svou rodinu.

"To že nedostaneš další léky neznamená, že si naordinuješ svoje. Copak nevíš, jaký je to hazard se zdravím," tentokrát už ztišil a změkčil tón hlasu, nechtěl působit hrubě.

Ale někdo Blainovi vyčinit musel, protože o tom evidentně nikdo nevěděl, aby mu v tom zabránil.

"Dělali jste všechny testy?" zajímalo Blaina, místo aby reagoval na kolegovo rozhořčení.

Nechtěl nikomu vysvětlovat, že mezi ním a nemocí už nestojí zdraví, ale stojí tam rodina. Všichni, které miluje a pro které se tu snažil být co nejdéle.

Na Blainovi otázku Ken jen přikývnul, a tak mohl pokračovat: "Jak to dopadlo?"

"Nebudu ti lhát, Blaine. Zase se tam ten nádor objevil, takže ty chemoterapie vůbec nezabraly. Ovšem to, co způsobilo ten noční záchvat, je rozsáhlá metastáze. Už je zasaženo čtyřicet procent orgánů," řekl Ken a na chvíli se odmlčel, než mohl pokračovat: "Navíc se udělal na slinivce velký zánět, pravděpodobně z nadužívání léků," opět musel utnout svůj proslov diagnózy, aby se mu nezlomil hlas, bylo by to neprofesionální, "Do háje, Blaine, tohle je blbý. Chápeš, chlape?"

Nakonec se neudržel a musel se posadit na přistavenou židli pro návštěvy.

Blaine je přikývnul. Pak zůstal v pokoji zase sám. Společnost mu dělaly jen pípající přístroje a za plexisklem se usmívala mladá sestřička, která hlídala všechny jeho životní funkce a každý pohyb.

Blaina se zmocnil obrovský vztek a pocit na zvracení. Zatímco s tím prvním statečně bojoval, proti svému zažívacímu traktu neměl sebemenší šanci. Jakoby mu někdo rval maso z těla, jakoby měl vyzvracet všechny vnitřnosti z těla. Ovšem nešlo mu ani bouchnout pěstí do podložky s prostěradlem, která byla potřísněna krví. Nic jiného už nevyvrátil. Obtěžující orgány a vztek zůstaly.

Nehybně ležel ve spoušti, již nadělal, a nechával se umývat a opečovávat sestrou. Byla to nádherná mladá žena se středně hnědými, až zlatými, vlasy. Měla nádherně modré oči, které se rozsvítily právě, když se usmála. Možná to bylo podobou nebo Blainovou stoupající horečkou, ale nejednou měl pocit, že se nad ním sklání Janit. Také nejednou s ní mluvil.

Ve vysokých horečkách a blouznění prožil Blaine další tři dny.

Na konci týdne opouštěl nemocnici na invalidním vozíku, jelikož nebyl schopný ujít sám delší vzdálenosti než několik kroků, a i tak mu to činilo obrovské potíže. Byl zesláblí a nestabilní. Kurt se opíral do kolečkového křesla, přičemž stěží zadržoval slzy. Mělo to být totiž naposledy, kdy si mohl vzít manžela domů. Doktor Tuchkovny byl, na jeho přání, k němu naprosto upřímný. Po týdnu chtěl Blaina opět v nemocnici na lůžku. Pravděpodobnost, že by se Kurtův manžel uzdravil a příště opouštěl nemocnici, byla tak malá, že ji Kurt nepovažoval ani za jednu z možností. Proto v pátek ukončil pro letošní školní rok sbor a vzal si do začátku nového volno. Musel teď být stále s Blainem a nevěděl, jak dlouho to ještě bude trvat. Z jeho manžela už byla taková loutka, že mu nedokázal lhát ani v těch nejobyčejnějších věcech. Natož předstírat, že je v podstatě zdraví.

Tím skončila Blainova etapa, kdy se snažil překonat těžkou nemoc tím, že si jí nebude všímat a bude jednat, jakoby ho vůbec neomezovala. Oproti tomu, Kurtovi nastaly časy, kdy na něm byl jeho manžel naprosto ve všech svých potřebách závislí. Ležel pouze na lůžku, pospával a některé dny našetřil tolik sil, že se byl schopný několik kroků projít, nebo se otočit na posteli bez cizí pomoci. Ta největší zkouška jejich lásky byla i jejich poslední.



Děkuji za Vaši pozornost i případné komentáře
Janička

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivorynka Ivorynka | 5. srpna 2015 v 10:05 | Reagovat

Obrovský obdiv, jestli jsi při psaní taky neplakala, jako teď já. Ano, přijít to muselo, takže vůbec nebylo překvapení, že to dopadne takhle. Moc se mi líbila ta myšlenka o tom, že Blaine nedokázal to, co jeho ošetřující lékař. No.. spíš v tu chvíli jsem slzy neudržela... Těším se na pokračování (buď jemná :-D ).

2 Janička Janička | Web | 5. srpna 2015 v 11:09 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář. :* Neboj, budu jemná, vždycky se snažím. ;-)

3 Andílek Andílek | Web | 5. srpna 2015 v 17:53 | Reagovat

Ale ne! *brečím*. Ale jak píše ivorynka přijít to muselo a já to čekala. Moc se ti to povedlo a těším se (nebo se bojím?) pokračování

4 Terka Terka | 6. srpna 2015 v 20:02 | Reagovat

I když to všichni čekali, včetně mě, srdce mi to zlomilo stejně. Kdybys alespoň nepsala tak dokonale... ale ty tam ještě zmíníš Janit a Blainovu šikanu od tzv. kolegů.
Tuhle kapitolku si hodně dlouho znovu nepřečtu, to vím určitě. A další se děsím.
No ale stejně píšeš úžasně :)

5 Janička Janička | Web | 6. srpna 2015 v 21:14 | Reagovat

[3]: Děkuji za pochvalu. Jsem ráda, že se Ti to líbilo, ikdyž je to docela smutné téma. Přiznávám, že psaní je teď trochu náročnější, ale co bych pro Vás neudělala. Na druhou stranu, mám tyhle vyhrocené situace svým způsobem i ráda. Skvěle u toho uvolňuju vlastní emoce. Taková super terapie.

[4]: Jéje, nech toho, nebo se budu červenat. Ne! Už se červenám. Taková krásná slova. Děkuji moc. :* Jsi zlatíčko.

6 Karin Karin | 1. února 2017 v 17:01 | Reagovat

Krásně napsané ale bulím. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama