Pomůžeme Ti 12 + epilog

13. března 2013 v 18:00 | Janička |  2. povídka: Pomůžeme Ti (dokončená)
Jak to všechno nakonec dopadne?
Dostane Sofie ještě jednu šanci?
Vydrží Kurtovi a Blainovi jejich usmíření?

Vše se dočtete v poslední kapitole povídky Pomůžeme Ti, která se nazývá Loučení.



Loučení

Sofie skutečně ukončila střední školu o rok později, ale nic jí nemohlo zkazit tu radost z toho, že Beth je tam s ní a prožívají to společně. Věděla, že tohle byl poslední rok, který spolu strávily ve školních lavicích. Její kamarádka už nemohla studovat dál. Byla donucena najít si práci. Z neznámého důvodu ji rodiče nechtěli dále živit. Naštěstí se pro ni našlo místo servírky v jednom luxusním newyorském baru. Jenže Sofia musela odjet z rodného města. Byla přijata na Michiganskou univerzitu. Rozhodla se tam vystudovat psychologii. Objektivně to nedopadlo tak hrozně, jak všichni předpokládali, ale pro Sofii to bylo čím dál tím těžší.
Zprvu svůj čin brala hrdinsky a s úsměvem, který postupem času opadal. Jak se blížila doba odjezdu na koleje, vytrácelo se i hrdinství. Náhle Sofii došlo, že kdyby neudělala to, co udělala, mohla studovat v New Yorku. Bydlet doma s otcema a mít stále ten bezstarostný život.
Nastal poslední den. Ani jeden z mužů na sobě nechtěli nic nechat znát, ale už teď se jim stýskalo. Jejich dcera to vnímala úplně stejně, jenže na krok zpět už bylo pozdě. Šla se ještě rozloučit se svou kamarádkou Beth. Vešla do baru, kde už dva měsíce pracovala. Vždy když spolu mluvily po telefonu, zněla nadšeně. Teď když viděla, kde pracuje, přestala se divit. Údiv přišel až ve chvíli, kdy Beth přišla za bar. Obrovské kruhy pod očima značily, že už pár týdnů pořádně nespala. Navíc její tvář hyzdilo několik jizev od evidentně ošklivých ran. Na rameni se jí vybarvovala obrovská modřina. "Ahoj, Beth.": pozdravila Sofie a snažila se působit mile a nenápadně. "A-hoj. Co ty tu děláš?": reagovala rozpačitě její přítelkyně třesoucím se hláskem. "Přišla jsem se rozloučit. Odjíždím do Michigenu. Pár měsíců se tu neukážu. Než se zabydlím na koleji a než si na všechno zvyknu. Víš. Ale na Vánoce jsem tu jako na koni. Možná dorazím i dřív.": soukala ze sebe energicky drobná blondýnka. "A-ha. Já myslela, já myslela, že už se mnou nemluvíš.": vydolovala ze sebe dívka naproti ní. "Proč bych s tebou neměla mluvit? Jsme snad nejlepší kamarádky, ne?": ujišťovala se Sofie. "Já nevím. Ty ses mi neozývala čtrnáct dní a teď se tu náhle zjevíš. Nevím, co si mám myslet.": rozkřikla se Beth, která reagovala až moc afektově. "Ale Beth, vždyť jsem ti říkala, že jedu s tátama na dovolenou do Řecka a ze zahraničí je to hrozně drahý. Zakázali mi volat komukoliv.": vysvětlovala její kamarádka, ale stále nechápala tu prudkou reakci. Beth mlčela, koukala do země a prohlížela si špičky svých bot. Najednou vyhrkla: " No jo. Já-já jsem na to zapomněla." Sofie rozpřáhla ruce a chtěla ji obejmout. Vypadala tak křehce, zranitelně, dokonce beznadějněji než kdykoliv dřív. Beth se polekala a uskočila. "Bethinko, co se děje?": zeptala se starostlivě překvapena tím, co její kamarádka předváděla. "Co? Nic.": mumlala zmateně. "Čau, mladá dámo. Tak co, jak je na vysoký?": ozvala se za nimi otázka vycházející z úst vysokého zelenookého mladíka. "Ahoj. Já tam ještě nejsem. Zítra odjíždím. Přišla jsem se rozloučit s Beth.": odsekla mu. Oni dva se nikdy neměli rádi, ovšem Sofie se ho snažila respektovat, protože to byl přítel její nejlepší kamarádky a navíc Beth zaměstnal v tomhle baru, kde si bezesporu přišla na dobrý výdělek. Přesto Sofii neušlo, jak vyplašeně se chovala Beth, když se Robin objevil. Rozhodla se to pro tentokrát neřešit.
Večer už měla Sofie všechno sbalené. Ležela na posteli. Oči upírala do stropu a jen tak bezmyšlenkovitě si pobrukovala. Až po chvíli si uvědomila, že je to písnička z máminy sbírky cedeček. Proto přidala i slova:

Jednou všechno prostě končí
a někdy něco začíná.
Já se touhle písní loučím
a naši bránu zavírám.

Musela si otřít z tváří potoky slz, které se chtě, nechtě vylily z modrých kukadel. Avšak nic jí nebránilo pokračovat dál:

Krásný vzpomínky mi zůstanou,
navždy mě budou hřát.
Zůstanou jen v srdci mým,
tam můžou spát,
ven je nepustím
a budou uzamčený,
klidně spát.
(Holki - Vzpomínky zůstanou)

"Sofinko, pojď se navečeřet.": zavolal táta Kurt z kuchyně. Zvedal se z postele a šla. Vnímala snad každý krok. Snažila si zapamatovat každý kousíček bytu, každý moment rodinné atmosféry. Zkrátka všeho. Najedli se v tichosti, ale Sofie by nejraději křičela hodně nahlas. Všechna ta nejistota, strach ze všeho nového a neznámého. Děsila ji představa, že přijede až za tři měsíce.
Celou noc nezamhouřila oči. Děsila ji představa, že dneska usíná na své posteli naposledy a zítra už bude úplně někde jinde. Hrozně se bála. Před tátama stále dělala hrdinku, ale moc dobře věděla, že oni to na ni poznali. Zavřela oči přesně ve chvíli, kdy se k ní do pokoje přiřítil Kurt se slovy: "Voláme tě už půl hodiny. Vstávej nebo nestihneš vlak." Rychle se sebou něco udělala. Dnes musela být za dámu, odjížděla přeci na vysokou školu. U snídaně nedokázal spolknout jediné sousto. Nakonec jí to Blaine zabalil sebou, kdyby měla po cestě hlad. Stále v ní viděli tu mrňavou holčičku s copánky, která potřebuje svačinu, a připomenout, ze které zastávky jede její autobus a vyzvednout odpoledne ze školy. Prostě všechno to, co dělali celá léta s takovou láskou.


Epilog
Poslední zamávání a oba muži byli v nedohlednu. Po Sofiině tváři stekla osamělá slza. Nesmím brečet, sakra. Napomenula se. Cestu měla naplánovanou do posledního detailu, ale vůbec jí neutíkala. Ať dělala cokoliv, stále se její myšlenky vracely domů. Dala si do uší sluchátka a zaposlouchala se. Hlavou se jí proháněla snad miliarda vzpomínek. Nechávala za sebou celý dosavadní život, dětství plné lásky a radosti, o které se vždycky postarala maminka a když už tu nebyla, všechno ji vynahradili tátové. V New Yorku nechávala i svou nejlepší přítelkyni Beth, se kterou strávila úžasné školní léta, se kterou dospěla v mladou dámu, se kterou měla tolik zážitků, že by mohla vyprávět celý den a stejně by to nebylo všechno. Jenže dnes ji opouštěla s těžkým srdcem. Tušila, že to není v pořádku a něco ji tají. Opouštěla i jediné místo, kde mohla navštěvovat maminku. Často za ní chodila na hřbitov. Vždycky když byla smutná nebo se jí naopak něco podařilo, cítila potřebu to dojít mamince povědět. Snad mi to všechno odpustí. Prolétlo ji hlavou.


Všechno jednou prostě končí a někdy něco začíná!

Klaine se Sofinkou se s Vámi loučí. Doufám, že jste s nimi zažili dobré chvíle, že Vás pobavili, rozesmáli,... Možná i rozplakali, ale to k životu přeci patří.

Už 1.4. 2013 se můžete těšit na VOLNÉ POKRAČOVÁNÉ. Nenechte si ujít Sofiina báječná léta na vysoké škole. A na Klaine se taky něco chystá. Ale to Vám neprozradím. Bude to moje sladké tajemství. :)

Komentáře ke kapitole i celé povídce jsou samozřejmě vítány. Navíc určitě přispějí k "psací" náladě, takže volné pokračování bude dokonalé. :D
Děkuji za Váš čas a ochotu číst výplody mé fantazie.
Vaše Janička
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calamada Calamada | 13. března 2013 v 18:39 | Reagovat

DOKONALE................NA TO POKRACOVANI SE TESIM :D :D :D

2 mimi mimi | 13. března 2013 v 19:27 | Reagovat

nadherny uz se nemuzu dockat pokracovani a jsem zvedava co chystas :)

3 Nicole Damita Nicole Damita | 13. března 2013 v 22:15 | Reagovat

Papa Sofinka drž sa bude mi smutno =(ale teším sa na pokračovanie poviedky.Táto poviedka bola DOKONALÁ.A som strašne zvedavá čo si pripravila pre Klaine.No a na záver zhrnutie:Strašne sa mi páčilo že sme videli alebo že sme sa dočitali ako Sofia vyrastala a že sme s ňou prakticky prešli dectvo,pubertu a teraz nás čaká jej dospievanie veľmi veľmi sa mi to páčilo. Ďakujem Jani za túto skvelú poviedku :*

4 Janička Janička | 14. března 2013 v 7:53 | Reagovat

[1]: Děkuji. Jsem ráda, že se Ti to líbilo.

[2]: Děkuji za pochvalu.

[3]: Já děkuji za krásný komentář, za všechny tvoje krásné komentáře. Jsem ráda, že mám takovouhle úžasnou čtenářku. Koukám, že Sofinka Ti nějak připrostla k srdci. :)

5 Andílek Andílek | Web | 14. března 2013 v 11:00 | Reagovat

nádhera prostě krása...musím, ale nenápadně, učitel mi koukal přes rameno :/. Už se moc těším n pokračování

6 Janička Janička | Web | 14. března 2013 v 17:37 | Reagovat

[5]: Ale co to slyším? Ty čteš o hodině, co nemáš? :) tytyty. To se nedělá. :D Takhle zlobit pana učitele. Celkem nerada bych se stala předmětem vaší hodiny počítačů. :)
Jinak samozřejmě děkuji za pochvalu i za komentář.

7 Andílek Andílek | Web | 14. března 2013 v 18:59 | Reagovat

no co? tabulku co jsme měli dělat, jsem zvládla i tak..byla celkem jednoduchá, to jsem se k ní nemusela ani dokopávat :D :D pracně. To se neboj nestaneš, tohle vyjímka, protože já jinak po večerech a přes den nestíhám. Ve škole, pak se učím a večery trávím v divadle, protože u nás je divadelní festival

8 Janička Janička | Web | 14. března 2013 v 20:10 | Reagovat

[7]: Ááá tabulky. To mi připomíná léta na střední škole. Jojda, co já jsem se jich nadělala. Nevím, jestli bych dnes dala nějakou dohoromady. Hrozně mě to nebavilo. :) Ach bože, střední, to byl ráj. Ani nevíš, jak ti závidím. Nejlepší léta mého života. :P
Ale tak když to bylo výjmečný. :) Tak dobře, už mlčím.
Užívej festivalu! Krásný víkend.

9 Christy Christy | Web | 14. března 2013 v 20:15 | Reagovat

Né, to už je konec Klaine a Sofinky?
Bylo to parádní, jsem ráda, že jsem mohla číst...a těším se na volné pokračování :)

10 Janička Janička | Web | 14. března 2013 v 20:23 | Reagovat

[9]: Jaké už? Vždyť to sem dávám od ledna. :) Nojo, nějak rychle to letí, co?
Děkuji za pochvalu a těší mě zájem o pokračování. :*

11 Karin Karin | 30. ledna 2017 v 16:35 | Reagovat

Moc krásna povídka. :-)  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama