Pomůžeme Ti 4

17. ledna 2013 v 18:00 | Janička |  2. povídka: Pomůžeme Ti (dokončená)
Kurt i Blaine se přesvědčí, že Janit viděla život úplně z jiné perspetvivy. Ona opravdu našla štěstí v neštěstí, když se celý svět k ní otočil zády.


I´ll remeber

Probudila se těsně před tím, než všichni tři vstoupili do jejího pokoje. Sofie se rozeběhla a skočila k ní do postele. Objala ji a políbila. Kurt ji chtěl sundat dolů, ale Blaine ho chytnul za ruku a zakroutil hlavou. Dcerka jí vyprávěla, jak se o ni oba starají. Podala ji plno obrázků, které namalovala. Usmívala se jako sluníčko. "Rozluč se s maminkou. Už budeme muset jít, Sofí.": řekl Blaine po půl hodině. Nechtěl na sobě nechat nic znát, ale rvalo mu to srdce. Moc dobře si uvědomoval, že Janit drží naposledy svou dceru v náručí. Pevně ji tiskla k sobě a líbala do vlásků. "Miluju tě, srdíčko.": bylo poslední, co jí řekla. Všichni už byli u dveří, když Janit zavolala: "Kurte, počkej. Musím s tebou mluvit." Ten se zastavil a došel k ní. Osaměli. "Vzpomínám, když jsem ji viděla poprvé. Pamatuješ?": promluvila na něj ztěžka. "Samozřejmě. To nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu to, co jsi pro mě a Blaina udělala. Lepšího člověka jsem nepoznal. Věř mi.": pošeptal. "Musíš něco vědět, Kurte. Když jsem se vzdala svého snu, říkala jsem si, že budu mít alespoň manžela a velkou rodinu. Jenže se do mě nikdo ne a ne zamilovat. Nikdo tu pro mě nebyl. Na té dovolené v Egyptě jsem se seznámila s muže, který mi byl víc než sympatický. Nakonec se ukázalo, že to na mě celé hrál, aby si mohl užít. Odmítla jsem ho. On se odmítl vzdát a donutil mě k sexu. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná…": odkrývala tiše svá nejtajnější tajemství, ale Kurt ji přerušil: "Proboha, to snad ne. Sofie je…": nedokázal to doříct. "Ano Sofie je to dítě. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Chtěla jsem, abys znal celou pravdu, protože se jednou určitě bude ptát. Řekněte ji, co uznáte za vhodné, ale vědět byste to měli.": potvrdila Janit a Kurt se rozplakal. "Janit, řekni mi. Splnil se ti alespoň jediný sen?": vydoloval ze sebe mezi vzlyky, avšak Janit se mírně usmála: "To víš, že ano. Přála jsem si, aby moje dcera měla nejlepšího tatínka na světě a ona má dokonce dva." Položila hlavu na polštář a zamrkala. "Vidíme se naposledy, Kurte. Takže hodně štěstí.": zašeptala a objala jej. "Mám tě ráda.": zasípala vyčerpaně. Kurt zesílil objetí a zašeptal: "Já tebe taky. Nikdy nezapomenu, Janit."
Druhý den ráno dorazil Blaine do nemocnice. Vstoupil do Janitina pokoje, kam už nikdo z nich nesměl. On však přemluvil kolegu, aby ji mohl na okamžik vidět. "Dobré ráno, Janit. Jak se dneska máš?": ptal se, i když věděl, že jí je hodně špatně. "Dobře. Díky.": zasténala potichu a její hlas se postupně vytrácel. Smutně se na něj usmála. Už nebyla schopna ničeho víc. Poznal, jak ji to vyčerpalo. Došel k ní a pohladil ji po tváři. Ucítil nepříjemný chlad a bylo mu jasné, že jeho kamarádka už nebojuje o život jako včera. Ona bojovala se smrtí. Bojovala za každý okamžik. Zanedlouho usnula. Chvíli si ji prohlížel. Něco mu říkalo, že je to naposledy. "Nikdy nezapomenu, Janit.": řekl tiše a odešel. Sedl si na chodbě na lavičku a zavřel oči. Vybavil se mu nedávný rozhovor s ní. "Blaine, já jsem se svým životem smířená. Potkalo mě tolik krásných věcí.": povídala mu, když odmítal uvěřit, že je skutečně šťastná. "Potkala jsem tebe a Kurta. Stali se z vás mí nejlepší přátelé. Jste moje opravdová rodina. Přivedla jsem na svět zdravou holčičku a k tomu jsem dostala několik let života s ní. Ničeho nelituji. Co se mělo stát, se stalo. Nikdo to nezmění": pokračovala dál a držela Blainovu ruku. "Tebe nic nemrzí?": zeptal se nechápavě, ale ona s úsměvem odpověděla: "Ne. Někdy musíme prožít i to špatné, abychom si něco uvědomili a pomohli někomu jinému." "Co sis uvědomila ty, Janit?": položil jí další otázku. "Došlo mi, že existuje dobro a láska. Bůh mě poslal za vámi, abych to poznala.": zašeptala vyčerpaně. Ucítil padající slzu. Přál si, aby vyšla z pokoje a křikla, že už se uzdravila. Přál si, aby pro ni s Kurtem přijeli a odvezli ji domů. Ale teď už věděl, že každý má přání, které se nikdy nesplní.
Komentáže potěší.
Děkuji
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nicole Damita Nicole Damita | 17. ledna 2013 v 19:09 | Reagovat

Prečo to robíš???? prečo musíš písať tak dokonale a tak smutne celé som to preplakala a ešte ja trúba si do toho pustím pesničku z Titanicu pri ktorej v kuse revem no som ja blbá ale bolo to dokonalé bože len ťa prosím nedávaj tam pohreb lebo to už naozaj nerozchodím. Chúďa Sofinka =( R.I.P. JANIT

2 Andílek Andílek | Web | 17. ledna 2013 v 19:59 | Reagovat

řvu jak želvááá! To tááák smutný...Chudák Sofinka....Ale krása, ta situace je nastíněná opravdu krásně

3 Janička Janička | Web | 17. ledna 2013 v 20:53 | Reagovat

[1]: Dokonale rozhodně nepíšu. Sama netuším, proč je to tak smutné. Ono už je to napsané dlouho. Přiznávám se, že když to po sobě teď čtu, dost se děsím, co se mi honilo hlavou.
Pohřeb. Hmmm. Uvidíme, co se stane dál.
Samozřejmě děkuji za krásný komentář. Nikdy bych si nemyslela, že to v někom vyvolá takové emoce.
PS: Mimochodem ty jsi Janit pohřbila dřív než já. :)

[2]: Děkuji. Co mám na taková krásná slova říct? Přivádíš mě do rozpaků. Přiznává, že to vypadá, jakobych se v tom smutku vyžívala, ale není to tak. Ve skutečnosti jsem vyrovnaný pozitivní jedinec. Tohle prostě bylo depkoidní období.

4 Nicole Damita Nicole Damita | 17. ledna 2013 v 21:48 | Reagovat

[3]: No tak to my je skutočne ľúto že som ju pochovala skôr ako ty ale ja už sa pripravujem dopredu a áno píšeš dokonale tak isto aj Andílek,Niki,Christy a mnoho ďalších čo čítam =)a som zvedavá čo tam bude ďaľej =)

5 Andílek Andílek | Web | 18. ledna 2013 v 11:05 | Reagovat

[3]: nemusíš za to vůbec děkovat....Hele já neříkám vůbec, že se vyžíváš ve smutku...To znám...teĎ jsem v pohodě, ale občas mám taky období, kdy mám taky depky a podle toho to taky tak vypadá

[4]: jsem rudá až na zadku..vůbec nepíšu dokonale

6 Nicole Damita Nicole Damita | 18. ledna 2013 v 14:57 | Reagovat

[5]: Bože dievčatá jasné že píšete dokonale =) nepodceňujte sa tak sakra =)

7 Nikola Nikola | Web | 19. ledna 2013 v 19:03 | Reagovat

Neskutečná kapitolka, první jsem se říkala, že okomentuji obě zároveň až u té, co jsi přidala dnes, ale to by prostě nešlo. Takže za 1. jsem ráda, že jsem si konečně zase našla čas na tvé povídky. Protože jsou dokonalé a tak nějak posilují ten neznámý pocit ve mě, který mě nuté nevzdávat se :) Ale to mi nepomůže v tom, aby mi nebylo líto Janit, byla skvělá, mladá a tak "optimistická" ... A taky je mi líto kluků i Sofinky, jakmile dopíšu ten komentář jdu šuper dupem na další kapitolku protože jsem vážně zvědavá a vůbec si netroufám odhadnout, co bude dál. Určitě to pro všechny bude těžké, těžší než doteď, protože je opustila milovaná osoba, ale já doufám, že to zvládnou... všichni :)

8 Janička Janička | Web | 19. ledna 2013 v 19:41 | Reagovat

[7]:Děkuji za krásná slova. Hřejí u srdce.

9 Karin Karin | 30. ledna 2017 v 13:15 | Reagovat

Kluci budou ty nejlepší tátové na světě. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama