Pomůžeme Ti 3 (2/3)

13. ledna 2013 v 8:00 | Janička |  2. povídka: Pomůžeme Ti (dokončená)
Těžké chvíle a zkoušky k životu prostě patří. Je to proto, abychom si vážily štěstí a dobra, které nás třeba jednou potká.



Byl Blainův. Poznala ho. Odlepila od sebe víčka a pohlédla na něj. Najednou jí viděl jinak. Všiml si smutku a bolesti v jejich očích. Tentokrát z nich nevyzařovala radost a štěstí. Poprvé v nich viděl strach. Přisedl si k ní. "Byla jsem u lékaře.": špitla. "To mi došlo, když jsi v nemocnici, ale nechceš mi říct, že jsi nějak vážně nemocná, viď?": zeptala se opatrně a nemohl uvěřit, že ji potkal na jeho oddělení. Měl vlastní kliniku, ale na konzultace chodil i sem. "Věř, že nechci. Ale jsem, Blaine.": řekla a podívala se na něj prázdnýma očima. Ten pohled ho děsil. Mlčel. Nechápal to. Proč zase ona? "Mám rakovinu slinivky.": přiznala. "Ale ty budeš bojovat, viď? Slib, že se nevzdáš. Zase vyhraješ.": říkal Blaine to, čemu sám nevěřil a Janit ho přerušila: "Blaine, jsi lékař. Ty víš, jakého má tahle bitva vítěze. Bojuji už půl roku." "Jak jsem to mohl přehlédnout? Jsem takovej idiot.": vyčítal si muž. "Nejsi. Měla jsem vám to říct. Musím vám to říct.": hlesla a nechala se doprovodit domů. Po cestě se dohodli, že smí nahlédnout do jejich papírů. Potřeboval znát aktuální stav, kdyby potřebovala akutní pomoc.
"Kurte, musíme s tebou mluvit.": řekl Blaine, když Sofie usnula. Posadili se na pohovku. Janit se k nim přidala, ale sedla si naproti nim. "Blaine už něco ví, ale stejně vám to musím povědět celé.": řekla a zhluboka se nadechla. Kurt mezi nimi těkal očima, avšak netušil, co mu tají. "Před půl rokem jsem šla k lékaři. Necítila jsem se dobře. Byla jsem stále unavená. Myslela jsem si, že mi dá něco na posílení imunity a bude to zase v pohodě. Jenže on nedokázal určit, co se se mnou děje. Poslal mě na nějaké testy. Podle nich mi diagnostikovali rakovinu. Už půl roku chodím na onkologii. Dávají mi injekce pro zmírnění příznaků. Léčbu jsem odmítla.": vyprávěla, ale Kurt ji přerušil: "Proč, Janit? Vždyť se můžeš vyléčit. Neodmítej to. Nevzdávej se, proboha." "Ona se nevzdává. Tohle je opravdu neléčitelné, Kurte.": bránil ji Blaine, ale jeho přítel se nenechal odradit: "Blaine, co to říkáš? Vždyť si už vyléčil spousty lidí." "To ano, ale rakovina slinivky se vyléčit nedá. Léčbou se může zpomalit průběh, ale tělo může zareagovat i opačně. Proto je to rozhodnutí pacienta. Já se také přikláním k přirozenému vývoji nemoci. Vím, že je to kruté.": poučil ho Blaine a otřel z jeho tváře slzy. Janit opět promluvila: "Nebreč. Nestojí to za to." "Kolik, Janit?": zeptal se neurčitě Blanie, avšak jí bylo zřejmé, co chce vědět. "Mám ještě pět měsíců.": zašeptala. "Panebože. Jak to chceš říct Sofii?": reagoval okamžitě. Ona jen pokrčila rameny se slovy: "Na rovinu. Prostě jí řeknu pravdu, ale chtěla jsem, abyste to věděli dřív." Oba přikývli a rozhodli se, že odjedou na chatu někdy jindy. Teď je potřebovala. Tolik jim pomáhala a oni tu pro ni museli být teď. Uvědomili si, že každý okamžik s ní může být ten poslední.
Po snídani si sedla vedle dcery a promluvila na ni: "Miláčku, budeš mě teď na chvíli poslouchat, ano?" Dívenka udiveně přikývla a zahleděla se jí do očí. Do očí připomínající mořské vlny, které se stávaly čím dál tím menší. Vždycky v nich bylo energie, jako když řádí tsunami, avšak nyní to bylo jen malé vlnobití na pláži. Ztrácela sílu, i když to skrývala a maskovala, seč mohla. "Zlatíčko. Já jsem vážně nemocná.": řekla a dcera se na ni zaraženě podívala. Chvíli nevěděla, co si myslet. Po dlouhém mlčení zaškemrala: "Maminko, že neužeš?" Popadla ji kolem krku a Janit ji pevně stiskla. Pouze špitla: "Já nevím, Sofinko."
Litovala, že ji nedokázala říct celou pravdu. Nechtěla, aby žila v nejistotě, jenže říct pětileté dceři ´Umírám´, je těžké. Sledovala, jak usíná a ucítila ostrou bolest v boku. Zkřivila obličej a sykla bolestí. Raději se zvedla a odešla, aby neprobudila Sofii, která se konečně po hodině pláče unavila. Vešla do kuchyně a první otázka zazněla ihned: "Tobě není dobře, že?" "To bude v pořádku. Vezmu si léky a půjdu si lehnout. Určitě se mi uleví.": odmítala připustit, jak se skutečně cítí. Kurt jí duchapřítomně podal sklenici s vodou a informoval se, kde má prášky, aby jí je mohl podat. Odešla do svého pokoje a odpočívala.
"Počkej, lásko. Podej mi tu krabičku, prosím.": křikl na Kurta Blaine. Ten udělala to, o co byl žádán a vůbec tomu nerozuměl. Vyděsil ho až výraz, který Blainovi vystoupil na tváři. "Tak tohle je hodně zlý.": konstatoval. "Jak to myslíš?": hlesl jeho přítel a koukal stejně vyděšeně. "Kurte, tyhle léky se podávají v posledním stádiu nemoci. Divím se, že Janit ještě není v nemocnici. Její stav se může kdykoliv výrazně zhoršit. Myslím, že jí zbývá mnohem méně než půlrok.": vysvětloval Kurtovi, který na něj nevěřícně koukal a kroutil hlavou. Nemohl tomu uvěřit. Nemohli tomu uvěřit ani jeden. Nedokázali si představit, že po tom všem, co prožili, bude nenávratně pryč. Kurtovi se vrátili vzpomínky. Pane Bože, seděl jsem tam a nemohl nic udělat. Cítil jsem, že ji ztrácíme, ale nemohli jsme ji pomoci. Když jsem ji prvně uviděl, hleděla na mě tak prosebně. Její oči říkali, abychom se o Sofii postarali. Pořád cítím ten chlad jejích dlaní. Vidím smrtelnou bílou v její tváři. Byly to vzpomínky na okamžiky, kdy bojovala o život po porodu dcery.
"Blaine, maminka se nechce pobudit.": šeptala Sofinka stojící u jeho postele a trhající za peřinu. Lekl se a rychle vyskočil na nohy. Bál se, co se stalo. Takhle vyděšenou Sofii ještě neviděl. Došel do Janitiny ložnice a sklonil se nad ní. Zkontroloval životní funkce a zatřásl s ní. Nereagovala. Vzal dívku do náručí a odnesl ji ke Kurtovi do ložnice. "Lehneš si vedle Kurta a budeš ještě spát, ano? Já se o maminku postarám.": přikázal ji šeptem a Kurt, který byl ještě rozespalý, pobral jen to, že se něco děje. Něco u čeho nechce, aby byla Sofinka. Vyděsil se, avšak nenechával na sobě nic znát a uklidňoval malou, jenž nakonec opravdu usnula. Přivinul ji do náručí a hřál vlastním tělem. Mezitím už seděl Blaine vedle Janit a dával ji studený obklad, aby se probrala. "No tak, Janit. Vzbuď se!": promluvil na ni hlasitě. Otevřela oči. "Ježíš. To je strašná bolest.": zachroptěla. "Já vím, Janit. Klid, pomůžu ti. Neboj se.": mluvil klidně a plnil injekční stříkačku. Zajel jí s ní pod kůži. Zvlnila rty v bolesti a sykla. "Vím, je to hodně nepříjemné. Jsou to ta samá sedativa, která bereš, ale takhle jsou účinnější. Za chvíli se ti uleví.": uklidňoval ji, aniž tušil, zda ho ještě poslouchá. Znovu usnula.

Vím, že je to dost depresivní, ale tohle k životu prostě patří. Nezbývá, než věřit, že někde za hlubokou tmou je světlo.
Za kritiku, pochvalu a názory budu vděčná.
Děkuji
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andílek Andílek | Web | 13. ledna 2013 v 12:53 | Reagovat

proboha! Chudák Janit! brečím tu jak želva, po větě "Maminko, že neužeš?" mě úplně rozbrečela, stejně jako "Blaine, maminka se nechce pobudit." Chudák Sofinka, je mi jí líto. Obou je mi strašně líto

2 Janička Janička | Web | 13. ledna 2013 v 13:05 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář.
Doufám, že jsem Tě tím napřivedla do žádné depky. To by mě mrzelo.
Přiznávám, že jsem opravdu netušila, jak to má Janit Sofince oznámit. Prostě jsem se postavila před problém se kterým nemám zkušenosti. Dokonce jsem si i vyhledávala informace o dětské psychice v takovémhle okamžiku, ale nic moc mi to neřeklo. Je třeba postupovat individuálně. Proto jsem to odrazila od Janitiny povahy a vztahu s dcerou. Nevím, jestli to nevyznělo moc surově, jenže já opravdu neviděla žádné jiné řešení. :(

3 Nicole Damita Nicole Damita | 13. ledna 2013 v 13:42 | Reagovat

Ou =( môžem povedať že to bolo dobré ale na túto situáciu neviem či sa to hodí a to že tam potkala Blaina to som nečakala som zabudla že je doktor a dúfam že Janit nezomrie ale máš pravdu toto proste k životu patrí a presne ako Janit to povedala Sofii tak by som jej to asi oznámila aj ja

4 Janička Janička | Web | 13. ledna 2013 v 13:46 | Reagovat

[3]: Ďakujem.
Ono s tím oznamováním je to skutečně složité. A když se jedná o malé dítě je to o to horší.

5 Andílek Andílek | Web | 13. ledna 2013 v 14:25 | Reagovat

[2]: Do depky jsi mě nepřivedla neboj, tu už mám lehce od včerejška, akorát včera to bylo horší, to jsem myslela, že se složím. Taky bych nevěděla jak to dítěti oznámit. Já myslím, že to bylo vystiženo dobře

6 Nikola Nikola | Web | 14. ledna 2013 v 19:37 | Reagovat

Dokonalá kapitolka, totálně jsi mě odrovnala. A tak trochu jsi mi připoměla, co máme za sebou. A myslím, že tak, jak to Janit Sofince řekla to bylo asi to nejlepší. Mamka měla taky rakovinu, před nedávnem ukončila chemoterapii a teď už snad bude v pořádku. Ikdyž je možnost, že se jí opět vrátí, člověk si to nesmí připouštět. Přsně si pamatuju ten den, kdy jsem přišla dřív ze školy a mamka brečela taťkovi na klíně. V tu chvíli se mě krve nedořezali a když mi to řekla, pár dní jsem byla úplně mimo. Operace,po 15dnech od první chemoterapie jí vypadaly všechny vlasy, řasy, obočí.. Bylo to strašný, ale tahle zkušenost mě naučila žít přítomností. Nestojí nám za to, abychom se strachovali z budoucnosti, kterou stejně neovlivníme.
Takže jsem si pěkně pobrečela a teď jen slepě koukám na notebook :D Tohle téma chci taky zapojit do povídky, ale stále se rozmýšlím, nevím, jestli budu schopná to napsat. :-) Takže skvělá kapitolka a strašně se těším na zítřek (snad bude další :)

7 Janička Janička | Web | 14. ledna 2013 v 21:40 | Reagovat

[6]: Nikolko, to je mi opravdu líto. Vím jak je tohle těžké pro celou rodinu. Nezažila jsem to přímo, ale moji známí ano. I přesto se mě to velmi dotklo a jak teď nad tím uvažuji, možná i proto jsem to do té povídky tehdy dala (ona je opravdu psaná o prázdninách a musím přiznat, že teď před vydáním jsem dělala korekce a mnohdy jsem se až hrozila, co se mi tehdy honilo hlavou, no tohle léto pro mě bylo hodně těžký).
Mrzí mě, že jsem v Tobě vyvolala takové emoce. Tvé mamince držím palce, aby to bylo jen a jen dobré. Hodně síly Vám všem. Naděje umírá poslední.
PS: Klidně to do té povídky dej, pokud to dokážeš sepsat, protože psaní je úžasný ventil. Třeba tím uděláš za vším tlustou čáru a bude to lepší.

8 Karin Karin | 30. ledna 2017 v 13:03 | Reagovat

Brečím vím že je to povídka ale to se stáva i v realitě. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama