Matka

10. ledna 2013 v 20:00 | Janička |  Autorská tvorba
Zde je slibovaná jednorázovka. Sice to není Klaine, ale doufám, že Vás to neodradí si ji přečíst.


Upozornění: V povídce se objevují depresivní motivy.


Matka

Seděla jsem na pohovce v dětském pokojíčku. Houpala jsem se ze strany na stranu a snažila jsem se uklidnit svého malého synka, který se narodil před pár měsíci. Místo ukolébavky jsem si pobrukovala:

Nevěř lidem,
když jsou jak psi.
V boudách tloustnou.

Pro ně je víra míň než kost,
pro niž kousnou.

Blázen by si byl,
kdybys pro ně žil.
V jejich řeči uvěřil.


O několik let později jsem sledovala, jak se můj synek těší ze života. Seděl na podlaze a hrál si s barevnými kostkami, které dostal k pátým narozeninám. Nevěnoval mi moc pozornosti, ale já jsem nepřestala doufat, že se mu ta slova vryjí do srdce. Užívala jsem si ty krásné společné chvíle a zpívala:

Blázen by si byl,
kdybys pro ně žil.
Kdybys v krásný řeči uvěřil.

Jen blázni stavěj most
jiným pro radost.
Nejsměšnější bývá upřímnost.


Byl tak nervózní, když svým třesoucím se hlasem říkal: "Mami, já jsem gay." Sklopil oči, jakoby se styděl. Působil jako nakopnutý pes, čekajíc na vykopnutí z domova. V jeho pohledu bylo tolik překvapení. Více než radosti. Když jsem ho ubezpečila, že je všechno v pořádku.
Jednoho dne se vrátil domů se zlomeným nosem a dost ošklivě potlučený. Nechtěl mi říct, co se mu stalo. Při opakovaném naléhání se přiznal, že ho šikanují kvůli vtahu s jiným spolužákem, se kterým teď chodí. Dlouhou chvíli byl přivinut v mém náručí. Začala jsem mu zpívat:

Ty blázne, s láskou bys jen byl
k pláči k smíchu.
Jak nemocnou krev ji vypusť z žil,
dítě hříchu.

Nenávistně mi pohlédl do očí. Vstal a rozkřikl se na mě: "Já se schovávat nebudu a jeho miluji. Já se ho nikdy nevzdám. Rozumíš?" Pak utekl. Slzy mi smáčeli tvář a z úst vycházel slabý sten:

Blázen ty jsi byl,
když si pro ně žil.
Když si v krásný řeči uvěřil.

Jak blázen stavěl most
jiným pro radost.
Nejsměšnější byla upřímnost.


Dlouhých šest let jsem ho neviděl. Už pouze jednou spojil osud naše cesty, avšak hned je rozdělil krutou ránou.
Obvyklá večerní procházka se změnila v peklo. Šla jsem přes park. Uslyšela jsem křik a sprosté nadávky. Než jsem stihla dojít na místo, kde se všechno odehrávalo, pouze jsem viděla záda tří útočníků s baseballovými pálkami, jak utíkají pryč. Na zemi leželo tělo ve skvrně vody, potu a krve. S hrůzou jsem se přiblížila. Ve zkrvavené tváři jsem přesto poznala svého synáčka. Nohy se mi podlomily a kolena ostře dopadla na chodník. Má ústa křičela:

Musíme vstát,
slyšíš, už jdou.
Sčítaj blázny.

Tebe nezastavěj,
máš víru svou,
Blázne!

Všichni, kteří přijeli, už nebyli potřební. Můj jediný syn byl mrtev.


Seděla jsem na pohovce svého prostého pokoje. Verdikt zněl jasně. Zavřít do ústavu pro duševně choré! Muchlala jsem v náručí dětskou přikrývku, houpala jsem se ze strany na stranu a uklidňovala jsem svého syna tichoučkým pobrukováním:

Nevěř lidem,
když jsou jak psi.

Nevím. Opravdu nevím. Nevzpomněla jsem si na další slova. Nerozpomenula jsem se ani na jméno mého milovaného dítěte. Všechno bylo daleko v mém srdci, které jsem už neotevřela.


Komentáře jsou vítány.
Děkuji.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andílek Andílek | Web | 10. ledna 2013 v 22:28 | Reagovat

krásné, smutné přesto krásné....má to svojí smutnou atmosféru a své kouzlo, moc se mi to líbilo

2 Nicole Damita Nicole Damita | 10. ledna 2013 v 23:53 | Reagovat

Ach bože najskôr som revala pri my sisters keeper a teraz pri tomto bolo to úžasné

3 Janička Janička | Web | 11. ledna 2013 v 7:11 | Reagovat

[1]: Děkuji za krásný komentář. Jsem upřímě ráda, že to mělo nějakou atmosféru.

[2]: D'akujem.

4 Nikola Nikola | Web | 11. ledna 2013 v 20:16 | Reagovat

Božínku. Vůbec nemám slov, nic tak (nevím jak to nazvat) opravdovýho jsem snad ještě nikdy nečetla. Připadala jsem si úplně ponořená do děje, jako bych snad seděla s tou matkou a jako kdyby mi to vyprávěla. Slyším tu písničku, jak vychází z jejích úst, vidím, jak kouká na svého syna. Cítím sní její smutek, když zjistila, že je mrtvý.
Bylo to úžasné! Utírám poslední slzu (jsem strašná citlivka) a upřímně tleskám!

5 Janička Janička | Web | 12. ledna 2013 v 11:04 | Reagovat

[4]: Wow. Já necím, co mán na to říct. Strašně moc děkuji. Úplně si mě dojala. Ještě jednou díky.

6 Mia Mia | E-mail | Web | 24. ledna 2014 v 22:11 | Reagovat

O____O Vau. Proste... vau.
Mám rada takéto poviedky - plné pocitov a reálnosti (aj keď som na fantasy... trochu si to odporuje, nie?) a keď je to spojené s piesňou alebo básňou... vau. Úžasné, úžasné, jednoducho úžasné. Vážne sa ma to dotklo. Milujem ten pocit a obdivujem ľudí, ktorí ho u mňa dokážu vyvolať.
Hmm... (smiech)... škoda, že som to tu nenašla skôr, napríklad, keď si tu tú poviedku zverejnila. Nie o rok neskôr :)

7 Karin Karin | 29. ledna 2017 v 22:48 | Reagovat

Krásné ale moc smutné. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama