Pomůžu Vám 4

30. prosince 2012 v 20:28 | Janička |  1. povídka: Pomůžu Vám (dokončená)
Kdo umí být nejlepším přítelem, který Vám dává bezmezně radosti a zároveň Vás srazí k zemi jako největší mrcha, a to bez jakýchkoliv výčitek? Kdo umí brát i dávat bez ohledu na to, jak moc se snažíme nebo si přejeme? Kdo dokáže obdarovat člověka tím, co nikdy nechtěl?


Život je krutý
Během dalších dvou měsíců se Kurt a Blaine starali o Janit. Přemluvili ji, aby zůstala u nich. Přenechali ji ložnici, která slouží pro hosty. Janit nejdříve odmítala jakoukoliv pomoc. Nakonec uznala, že život s těmito muži je jedna velká zábava. Pořádali filmové večery, seriálové maratony, střídali se u vaření večeří. Někdy měli štěstí a byli doma všichni tři, jindy si musela Janit vystačit jen s jedním z nich. S Kurtem koukali na muzikály a diskutovali o módě. Brzy zjistil, že není jediný, kdo v téhle domácnosti ví, co je in. Mluvili o hudbě a herectví. S Blainem diskutovali o literatuře a historii, která byla jeho velkou láskou. Zajímal se o život v Evropě a ona zase chtěla vědět všechno o Americe. Vyměňovali si vzájemné zkušenosti a porovnávali je. Ani nedokázala říct, se kterým z nich si rozumí více. Byla by to Sofiina volba. Milovala je jako bratry. Prožívala s nimi neúspěchy, smutek, radosti a úspěchy. Všednodenní starosti se zdály malicherné, když je prožívali společně.
"Máte hlad?": volala Janit, když slyšela cvaknutí dveří. "Obrovský. Ty jsi vařila?": ozval se Kurtův hlas. "Blaine s tebou nepřišel?": zeptala se okamžitě, protože jí bylo podivné, že neslyší dva hlasy, které se dohadují o tom, kdo má větší hlad. "Zdravím.": řekl Kurt jen, co nahlédl do kuchyně: "Přišel jsem sám. Blaine se zdržel v práci. Něco neodkladného musí vyřešit. Nevím." Pokrčil rameny. Sedl si ke stolu a čekal na jídlo, které Janit připravila. "Nemusela si vařit. Udělal bych si něco sám. Máš odpočívat.": prohlásil nad talířem. Janit zakroutila hlavou a snažila se oponovat: "Já nejsem nemocná, Kurte. Nebaví mě stále ležet a koukat do stropu." "Tak se dívej na filmy, čti. Já nevím. Ale lež.": nedal se odbýt modrooký muž. "Mám pocit, že jsem všechno viděla a přečetla snad desetkrát. Musím mít nějakou činnost.": bránila se, ale Kurt se nehodlal vzdát svého postoje stejně jako ona: "Tak až dojíme, půjdeš do postele, pustíš si třeba Les Miserables a já to tady uklidím. Souhlasíš?" "Ne. Je to můj nepořádek, navíc naskládat nádobí do myčky dokážu i já.": zněla podrážděná odpověď. "Janit, já se tady s tebou nemíní dohadovat. Prostě to udělám já.": muž naproti ní zvýšil hlas. "Nechci tu být na obtíž. Ty jsi unavený z práce a …": nestačila dokončit větu, když na ni nečekaně Kurt udeřil: "Čeho se, krucinál, bojíš?" Tohle nečekala. On vypadal odhodlaně k tomu, aby znal pravdu. Ona věděla, že z toho už se nevymluví. Zahlédl její překvapený výraz. Zmírnil hlas a pokračoval: "Čeho se bojíš? Co se děje? Proč nechceš zůstávat sama, a když už sama jsi, musíš něco dělat? Proč se se mnou odmítáš dívat na Bídníky? Co to všechno znamená, Janit?" "Víš, já nechci být sama, protože musím přemýšlet nad minulostí. Ta mě děsí, proto jsem přijela sem. Snažím se být silná. Ukazuju jenom tu naučenou masku, která je silná a statečná, která všechny problémy vyřeší a nic jí netrápí. Ale někde hluboko uvnitř je jen malá dušička, jež se bojí celého světa.": řekla a rozplakala se. Kurta to vyděsilo. Jeho předtuchy se potvrzovaly a navíc dostávaly jasnější podobu. Stiskl její ruku a zašeptal: "Kdo ti ublížil?" "Ublížila jsem si sama. Nikdo za nic nemůže.": vysoukala ze sebe a s hlubokým nádechem pokračovala: "Kurte, já tak strašně chtěla, strašně moc. Měla jsem sen. Sen, který se splní pouze několika lidem na světě. Chtěla jsem hrát na Broadwayi. Být velká hvězdy, klanět se při děrovačkách, dostávat květiny. Miluju hudbu víc než cokoliv jiného. Fantina je moje vysněná role. Miluju ten muzikál ze všech nejvíc. Můžu na něj koukat milionkrát dokola. Ach bože, já po tom tak toužila. Ale víš, co nejhoršího můžeš v životě udělat?" Upřela na něj uplakané oči. Jen zakroutil hlavou. "Vzdát se! Já se vzdala svého snu, Kurte. Hrozně toho lituji, ale už je pozdě. Vím to. Bolí to. Bolí to tak hrozně moc.": mluvila pomalu a tiše. Kurt Janit objal. Nevěděl, co říct. Bylo mu jí líto. Znal spousty zklamání a věděl, že to po čem ona touží, má mnoho úskalí, ale byl si jistý, že ona by opravdu tou hvězdou byla. Nedokázal si představit, že by to nemohl dělat. Tak moc to miloval. Chápal, jak se cítí. Dokázal si to představit. Znal tu prázdnotu, když si člověk uvědomí, že v jeho životě není někdo nebo něco, co nade vše miluje. Náhle si všiml, že Janit usnula. Musí být unavená. Nikoho v životě nemá. Je na všechno sama. Pomyslel si. Odnesl ji do ložnice. Uložil do postele. Sedl si v obývacím pokoji a jeho myšlenky se ubírali směrem, jak by to nesl on, kdyby nedělal to, co miluje. Co by si počal bez Blaina a bez rodiny. Jak by si připadal sám.
"Musíme si o něčem promluvit.": pronesl rozhodným hlasem Kurt. Oba leželi v posteli. Blaine ho objímal okolo pasu a hlavu měl položenou na jeho rameni. "O čem?": zamumlal, ale nenechal ho nic říct: "Vlastně s tebou musím také mluvit, ale ty začni." "Jde o Janit. Dneska jsme si povídali. No, spíš jsme se málem pohádali. Nechápu jí, a tak jsem na ní uhodil. Chtěl jsem znát odpověď.": vyprávěl Kurt. "Ty si nedáš pokoj, viď? Víš, jak to dopadlo naposledy s Rachel.": upozornil ho na jeho chování. Když tušil něco špatného, nedalo mu to a obvykle se zeptal přímo. Byla to jedna z vlastností, kterou jeho přítel obdivoval i nenáviděl zároveň. "Je to moje kamarádka. Chtěl jsem jí pomoct. Teď už vím, že toho nejsem schopný.": prohlásil do ticha Kurt, nadechl se a pokračoval: "Ona je vážně nešťastná. Podle mě neměla moc snů, ale měla jeden velký, kterého se prý vzdala. Viděl jsem, jak jí to bolí. To je ten sen, pro který se žije nebo trpí. Ona by byla schopna ho žít. Věřím tomu." "O čem to mluvíš, proboha? Děsíš mě.": zeptal se Blaine. Modrooký mladík měl slzy v očích, když to říkal: "Ona snila o tom, co já žiju. Nade vše to miluje. Nevím, proč se toho snu vzdala, ale nepřestala si to vyčítat. Myslím, že je opravdu nešťastná." "Pane Bože, to je hrozné. Chtěl bych jí pomoct, ale nevím jak, miláčku." :pošeptal Blaine do přítelova ucha a po tváři mu tekly obrovské slzy. "Myslím, že ona nechce, abychom ji litovali. Také jsem přemýšlel, zda jí můžu pomoci, ale myslím, že teď už s tím nic nenaděláme. Miluji svou práci, ale klidně bych jí to místo přenechal. Já měl už dost štěstí v životě. Potkal jsem tebe, mám spousty přátel, mám rodinu, vím, kdo jsem a kam patřím, mám všechno. Ona nemá nic. Nosí pod srdcem dítě a jediné, co má, je nejistota. Ona je úplně sama, Blaine.": mluvil potichu a přes vzlyky mu nebylo téměř rozumět. "Ta bezmocnost je hrozná. Já vím, lásko.": utěšoval Blaine přítele, ale sám plakal, protože mu musel něco oznámit: "Dneska jsem musel do nemocnice. Volal mi Sam, potřeboval se mnou mluvit. Jde o Janit. Ona má na děloze nádorová ložiska. Není to zhoubné. Plod je tím ohrožen. Buď přežije ona, nebo dítě. Porod bude velký risk pro oba, ale potrat už není možný." "Bože, to snad není možné. Nevěřím, že se to všechno děje.": zavzlykal Kurt a za chvíli usnul vyčerpáním. Naopak druhý muž se nedokázal propadnout do říše snů. Myslel na to, co všechno budou nuceni Janit oznámit. To bude strašné. Já to neustojím, musím být silný, ale tohle je už moc. Měl bych spát. Musím si odpočinout. Zítra musím být připravený na všechno. Z myšlenek byl vytrhnut zvláštními zvuku. Opatrně vstal. Došel k Janit do pokoje. Ležela na posteli a zhluboka dýchala. Sedl si k ní s otázkou: "Děje se něco?" "Zvracela jsem. Asi mi nesedla večeře. Jsem v pořádku. Opravdu.": znělo to přesvědčivě, neměla důvod lhát. V jejím stavu by se to nevyplatilo. "Věřím ti. Nemám důvod nevěřit. Tak se prospi. Zítra tě odvezu na prohlídku. Máme stejnou cestu.": zašeptal a pohladil ji po tváři. Měl pocit, že je jeho dcera. Taková, po které celý život toužil. Dcera, kterou bude milovat. Která bude jeho starost i radost. Ten fakt, že nikdy nebude otcem, ve svém životě nenáviděl. Nikdy to Kurtovi neřekl, protože ho nechtěl ranit, ale tohle ho trápilo vždycky. Snad se někdy povede adopce. Tak strašně bych si to přál. On by byl úžasný táta. S těmito myšlenkami došel zpět a usnul.
Druhý den v poledne přišla Janit domů. Kurt už na ni čekal. Věděl, že jí musí být oporou. Zrušil si zkoušku. Uvařil oběd a doufal, že ta zpráva Janit nezničí úplně. Sedla si ke stolu. Poděkovala za oběd. Začala jíst. Vypadala smířeně. Tvářila se normálně, jakoby se nic nestalo. Působí tak vyrovnaně. Ona si snad zvykla na to, že v životě nemůže mít nic dobrého. Co mám říct? Ví, že mi to Blaine řekl? Pověděl mi všechno? Pokládal si otázky. Z přemýšlení ho vytrhnul její hlas: "Tak už se zeptej." Tohle pobídnutí ho zarazilo. Netušil kudy kam. "Blaine ti to řekl. Nezazlívám mu to. Takže nekoukej jak hromada svatých a normálně se mnou mluv, jasný?": přerušila ho a Kurt si teprve teď uvědomil, že na ni zírá s otevřenou pusou. "Nevím, co mám říct. Je mi to tak líto, Janit. Ty si tohle nezasloužíš.": promluvil po hodné chvíli mlčení a stiskl její ruku. "Já se s tím vyrovnám. Tebe to nemusí vůbec trápit. Prostě to neřeš.": řekla. Její pohled padl do talíře plného jídla. Nechtěla plakat, ale nedokázala si pomoct. "Nás to ale trápí, víš? Vždycky nás to bude s Blaine trápit. On včera plakal, když mi to oznamoval.": vyslovil ztěžka, avšak pokračoval: "Nebudu si hrát na hrdinu. Mě to rozplakalo také. My ti chceme pomoct, ale nemůžeme. Rve nám to srdce. Chceme tě vidět šťastnou. Jsem jako rodina. Budeme si pomáhat, podporovat se a milovat se navzájem." "Děkuji.": vydolovala ze sebe. "Za to se neděkuje.": pošeptal muž naproti ní. "Děkuji za to, že to cítíte stejně jako já. Našla jsem u vás domov. Jste jako moji bratři, i když má spíš pocit, že o mě pečujete jako o vlastní dceru.": poznamenala a mírně se usmála.
"Přemýšlím o tom dlouho, ale to, co jsem se dnes dozvěděla, mi dalo odvahu, zeptat se vás. Můžu nechat jednoho z vás napsat jako otce svého dítěte?": zeptala se večer, když všichni seděli v obývacím pokoji a chtěli se dívat na oblíbený seriál. Oba se na sebe podívali. "Nemusíte odpovídat hned. Pokud odmítnete, nebudu se zlobit. Je to jenom nabídka. Kdybych náhodou zemřela, tak bude adopce pro druhého snadnější.": dodala, když viděla jejich překvapené výrazy. "To neříkej! Ty budeš žít. Nic se nestane, slibuji.": řekl Blaine a Kurt se přidal: "Přesně tak. Ty to přežiješ i s dítětem. Vychováš z něj nejlepšího člověka na světě a my vám pomůžeme, jak jen budeme moct." "Děkuji za podporu, ale promyslete si tu nabídku.": řekla a odešla spát.

Každý komentář potěší. Děkuji

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 30. ledna 2017 v 0:03 | Reagovat

Brečí. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama